František Alois Vacek

František Alois Vacek, kněz a spisovatel český, se narodil 12. 5. 1779 v Jablonném nad Orlicí. Od roku 1793 studoval na gymnázium v Litomyšli a po maturitě začal roku 1799 studovat filozofii. Od roku 1801 vstoupil jako dobrovolník do tělesného praporu arcivévody Karla a později studoval bohosloví. Roku 1806 byl vysvěcen na kněze a od srpna téhož roku působil jako kaplan na faře v Kopidlně. Za tři roky se stal farářem v Samšině, kde mu byl svěřen post školního dozorce vedení školy. Již v počátcích svého působení pečoval o povznesení místního školství a F. A. Vackovi se za to dostalo pochvalného uznání od konzistoře i od krajského úřadu.

Roku 1813 se vrací do Kopidlna jako farář. Stal se 14. kopidlenským katolickým farářem od rekatolizace Kopidlna provedené v roce 1642 a 21. duchovním správcem kopidlenské fary od jejího založení. Později odmítl místo referenta dalmatského gubernia v Zadaru (dnešní Chorvatsko) a zůstal v Kopidlně, kde aktivně pracoval 40 let. Stal se horlivým knězem a výmluvným kazatelem, pečoval o zvelebení školství a vzdělání učitelů. Obohacoval také chudé domácí písemnictví. Vydal několik sbírek českých kázání a příležitostních duchovních řečí, pro lid překládal i psal poučné knihy a články – „Příležitostné duchovní řeči“ (1824), „Nové kázání postní“ (1838), „Užitek vštěpení nebo očkování neštovic kravských“ (1815), „Obraz dokonalého učitele“ (1822). Sledoval také pokroky v zemědělství a informoval o nich své čtenáře. Vacek se stal také dopisovatelem mnoha českých i německých časopisů, např. Schulfreund, Taschenbuch, Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen, dále pak do Moravskoslezské společnosti ku zvelebení rolnictví a známosti přírody aj. V Kopidlně zanechal František Alois Vacek také velkou knihovnu. Za své zásluhy byl vyznamenán řády rytířskými a posléze i rytířským řádem Františka Josefa.

Když se roku 1834 stal vikářem na Kopidlensku, první v celé diecézi zavedl učitelské konference k povzbuzování a vzdělávání učitelstva, zejména v didaktice a pedagogice a horlivě pečoval o zvelebení školství, že si získal přízviska „arciotce učitelů“. Do oblasti jeho působení spadalo tehdy 12 farních osad a 23 škol. Vacek pokračoval ve svém úsilí o vznik nových škol a zvelebování těch, které již existovaly.

Vlastenecko-buditelské vztahy charakterizovaly i Vackovu činnost spisovatelskou. Věnoval velkou pozornost historii Jičínska a napsal celou řadu českých a německých článků. Věnovaj se např. osobnosti Albrechta z Valdštejna, Josefa Štěpána z Kopidlna (dvorního klavírního mistra, vlastence a příznivce školy a vzdělávání), historii hradů Bradlec a Kumburk, událostem v Jičíně v době švédské války 1631-48 (za tzv. třicetileté války) aj. Německy psal o hradu Veliši a o rodu Šlikovském. V rukopise zůstala obšírná historie rodu Šlikovského. Nejvýznamnější byly Vackovy práce dějepisné, rodopisné a místopisné. „Místopis a historie městyse Jablonného nad Orličkou“ (1831); „Historie farní školy Kopidlnaské“ (1831); „Historie kostela v Drahorazích“ (1829); „Historie statku Střevačského“ (1830); „Zlomek z historie pánů z Kopidlna“ (1842).

František Alois Vacek byl vlastencem, církevním činitelem, učitelem a regionálním spisovatelem doby českého národního obrození, který celý svůj život zasvětil péči o vzdělání a další rozvoj mládeže i dospělých. Jeho cílem se stalo, stejně jako u jiných obrozenců, povznesení národní kultury a zvýšení postavení českého národa v rámci tehdejší habsburské rakousko-uherské monarchie. Vackovy myšlenky a odkaz neztrácejí ani dnes, po více než sto padesáti letech, na své důležitosti. Pro Kopidlno představuje F. A. Vacek jednu z významných postav místní historie.

František Alois Vacek zemřel 6. 3. 1854 v Kopidlně.